Čukaři dosahují pohlavní dospělosti ve věku 10–11 měsíců. Data z páskování v pohoří Chulak ukázala, že mezi mladými ptáky, se kterými jsme se setkali na jaře následujícího roku, nebyli jedinci a na chovu se podíleli všichni přezimovaní jedinci různých věkových skupin.
Na jihovýchodě Kazachstánu byla v různých populacích zjištěna malá, ale stabilní převaha samců (1 : 0,9): z 925 jedinců bylo 486 (52,6 %) samců. Stejná data byla získána při pitvě 36 jednodenních mláďat ze 3 hnízd (19 samců, tj. 52,8 %). Poměr věkových skupin závisí na ročním období. Podle materiálů ze studií v jarních obdobích 1974–1978 v pohoří Chulak připadalo na každou slepici, která úspěšně dokončila inkubaci, v průměru 11 až 14,7 kuřat. Tento poměr je však dosti daleko od pravdy, neboť hnízdní účinnost čukaře je 37,8-50-62%, tedy v průměru polovina slepic přijde o snůšku. Výpočty ukázaly, že na každých 100 dospělých ptáků se stejným poměrem pohlaví by mělo připadat 36; inkubační ptáci – 50 samic a 16 samců. Vzhledem k tomu, že mláďata se líhnou pouze v polovině snůšek a každá slepice má v průměru 12,4 kuřat, můžeme předpokládat, že 50 dospělých ptáků produkuje 400 mláďat, to znamená, že poměr dospělých ptáků k mladým ptákům po období rozmnožování by měl být přibližně 1:4, což je v praxi potvrzeno. Podle údajů z podzimních odstřelů byl tedy v Trans-Ili Alatau (Soutěska Deterek) ve dnech 13.–14. listopadu 1976 poměr dospělců k mláďatům roku 1:3,25 (51 jedinců) a na počátku r. listopadu 1978 v rokli Zhamanty byl tento poměr 1: 3,45 (145 jedinců).
Kalendářní termíny ředění zimních hejn čukarů a vytváření párů jsou do značné míry dány nadmořskou výškou stanoviště a průběhem jara. V hejnech chukarů začíná oživení s prvními teplými dny. S východem slunce se na svazích a na dně roklí ozývají hlasité výkřiky ptáků, ptáci často přelétají z jednoho hejna do druhého a někdy se ozve vrzání samic pronásledovaných samci. Přezimovaná hejna se postupně zmenšují: nejprve jsou pozorována malá hejna, poté páry. První pozorování chukar chukarů v pohoří Chulak bylo zaznamenáno v různých letech od 5. do 11. března.
Označení jedinců prokázalo určitou vázanost jednotlivých ptáků na určité území, kde se zdržovali jak v zimě, tak v období rozmnožování. Vzniklé páry nejsou zpočátku nápadné a samci v nich vůči sobě neprojevují agresi. Když se však vajíčka objeví v hnízdech, někdy mezi nimi vypuknou prudké boje (Rustamov, 1945; Popov, 1959; Ostapenko, 1965). Boje v období páření probíhají pouze mezi samci, kteří zaujímají stejné stupně hierarchického žebříčku. V dzungarském Alatau má malý počet samců (4,6 %) polygamii a bylo zjištěno, že dominanti svými hlasy potlačují aktivitu a zvukovou signalizaci slabších samců a obsazují nejpříhodnější hnízdiště.
Samčí píseň se skládá ze známého kvokavého zvuku a končí „skirkat“ – „skryuyuuu“, který se opakuje několikrát za sebou. Někdy se ke konci písně přidávají zvuky „kro-o, kro-o“, které trochu připomínají hlas vrány. U zpěvného ptáka se peří na krku nafoukne, jeho tělo je nataženo nahoru a mírně dopředu. Vokální aktivita slábne v poledne a odpoledne, stejně jako v deštivých a větrných dnech, jsou písně slyšet jen zřídka.
Ve většině svého areálu si čukaři začínají stavět hnízda v dubnu. Hnízda si staví zřejmě jen samice. Výjimečně se používají staré budovy starší tří let, jejichž podnos se nejprve zbaví stavebního materiálu. Hnízda se obvykle dělají na svazích, přednost se dává jižní, jihozápadní a jihovýchodní expozici. Ze 145 nalezených hnízd se 124 (85,6 %) nacházelo na svazích. V bezprostřední blízkosti vrcholů bylo nalezeno 15 hnízd (10,3 %) a pouze 6 (4,2 %) se nacházelo na dně soutěsek.
Hnízda jsou umístěna na otevřených plochách svahů u paty keře, pod baldachýnem z kamenů, na skalní římse nebo v trávě. Jedno hnízdo bylo dokonce nalezeno v dutině starého jalovce ve výšce 1 m od země (Sopyev, Karaev, 1979). Hnízda se často nacházejí ve značné vzdálenosti od vodních zdrojů, někdy i několik kilometrů. Je třeba poznamenat, že v období stavby hnízda, kladení a inkubace čukaři zřídka navštěvují napajedla; Zelené části rostlin, které se v tuto dobu konzumují, zcela uspokojují požadavky ptáků na vlhkost.
Vzhled prvních vajíček se obvykle shoduje s nastolením kladných nočních teplot. V pohoří Chulak se první vejce objevila v hnízdech v různých letech od 3. do 18. dubna. V období snášky samci často pronásledují samice. Obvykle se samec po zpěvu přiblíží k samičce a začne kolem ní pobíhat, přičemž hlavu má skloněnou nízko k zemi a s nataženým krkem tvoří přímou linii. Křídlo je spuštěno a dotýká se země. Páření často končí pářením trvajícím 4–7 sekund. V některých případech dochází k páření bez předchozího námluv ze strany samce. V této době tráví ptáci většinu dne mimo hnízda, obvykle ve vzdálenosti 50–150 m; Někdy se páry setkávají na stejných místech po celý den. Když se blíží k hnízdu, projevují největší opatrnost a zpozorujíc nebezpečí, skryjí se nebo odletí.
Hustota hnízd je dána jarním počtem ptáků. Průměrná vzdálenost mezi hnízdy v pohoří Chulak byla v různých letech 380–460 m. V pohoří Chu-Ili se hnízda se snůškami nacházela 100–150 m od sebe. Na protilehlých svazích se vzdálenost mezi nimi někdy zmenšila na 100 m a dokonce i 10 m (Kuzmina, 1955).
Vajíčka jsou světle okrová se širokou škálou odstínů. Hnědé nebo tmavě hnědé skvrny různých velikostí jsou rozptýleny po hlavním pozadí. Individuální variabilita zbarvení vajec je pozorována i v jedné snůšce. Postupem času skořápka vybledne. Podle pozorování jedné z opuštěných snůšek si povrch vajíček zachoval barvu po dobu 20 dnů a za 50 dnů se zcela odbarvil. Vejce jsou oválného tvaru. Rozměry (n = 186): délka 37–43,6, průměr 39,9 × 0,08; šířka 27,6–31,7, průměr 30,6±0,06. Hmotnost čerstvých vajec (n = 53) je 18,7-21,6, průměrně 20,1±0,6. Během inkubace klesá o 10,95 % a ve dnech 18–23 je 15,2–20,3, v průměru 17,9 ± 0,2, tedy 89,05 % výchozí hmoty. Průměrný interval mezi snášením vajec do hnízda je 32 hodin (11 pozorování). Ve 3 případech byla vejce snesena do hnízda různými samicemi (interval mezi snesením dalších vajec byl kratší než 24 hodin), ale následně pouze jedna inkubovala snůšku.
Velikost kompletní snůšky podléhá významným změnám a pohybuje se od 7 do 21 vajec, ale průměrná velikost snůšky ve stejné oblasti se rok od roku mírně liší. Průměrná velikost snůšky v Kazachstánu tedy byla 14,4 vajec, s výkyvy v některých letech od 12,6 do 14,9 (70 hnízd).
Ptáci začínají inkubovat v den snesení posledního vejce (13 hnízd z 18) nebo následující den (3 hnízda). Ve 2 hnízdech byla po zahájení inkubace přidána 2 vejce.
Inkubující samice často umožňují lidem přiblížit se na vzdálenost 1 m a někdy neopustí hnízdo, ani když se jich dotkne. Během horkých denních hodin zažívá hnízdící pták často zrychlené dýchání spojené s nadměrným teplem: zobák je mírně otevřený, hrdlo znatelně vibruje. Následující pozorování poskytuje představu o inkubačním režimu: během 11 hodin inkubace samice opustila hnízdo 13–15 % času a 8–10 % času strávila otáčením vajíček, přičemž to dělala každých 40– 50 minut (Kyrgyz Alatau, Sagynbekov, 1976). Během dlouhých hodin inkubace se v konečníku samic hromadí velká masa exkrementů, která se později uvolňuje na místech krmení ve formě hmoty, která velikostí a tvarem připomíná vejce – tzv. „hnízdní trus“ , jehož první nálezy pomáhají určit načasování začátku inkubace.
Inkubace trvá 23–25, průměrně 24 dní (11 pozorování). Je možné, že trvání inkubace je ovlivněno četností a délkou nepřítomnosti hnízdícího ptáka a povětrnostními podmínkami.
Od objevení prvního mláděte do vylíhnutí posledního uplyne 3–5 hodin a od vylíhnutí 1. vejce do odletu mláďat 1–2 dny (15 hnízd). Ještě v hnízdě pod slepicí ho mláďata někdy na krátkou dobu opouštějí, vzdálí se až na 0,5 m.
Přirozený odpad vajíček (neoplozených, s mrtvým embryem) je relativně malý a pohybuje se od 2,3 do 12 %, s průměrem 6,2 %. V některých případech slepice odeberou mláďata a nechávají vykladaná vejce v hnízdech s živými, plně zformovanými kuřaty, jen několik hodin pozadu ve vývoji.
Podle pozorování 36 hnízd, ze kterých se vylíhla mláďata, pouze u 14 (38,8 %) byla výtěžnost 100 %, ve zbývajících 22 (61,2 %) zůstala neoplozená vejce (14 hnízd) a vejce s mrtvými embryi po odchodu mláďat. (7). Nezničená hnízda činila 37,5–73,3 %, v průměru 57,5 %.
Smrt hnízd nastává ve většině případů na začátku inkubace. Z 18 hnízd, která byla zničena, jen jednou vejce zmizelo den poté, co se objevilo v hnízdě. Ve všech ostatních případech uhynuly kompletní snůšky.
Normální snůška je pouze jedna ročně, a pokud uhyne, mohou čukaři hnízdit podruhé. Například 31. května byla v pohoří Chulak odchycena samice s plodovou skvrnou a v jejím vejcovodu bylo nalezeno vajíčko (Kuzmina, 1955). Tato skutečnost, stejně jako setkání v přírodě s pozdními odchovy, potvrzuje možnost opakovaného rozmnožování.
Dvojité hnízdění u ptáků je extrémně vzácné. Vyskytuje se u 2 druhů Alectoris: Alectoris graeca и Alectoris rufa (Portál, 1924). Doposud se o čukarovi vědělo pouze to, že z odchovů byli odchyceni samci s plodovými skvrnami (Zverev, 1948; Kuzmina, 1955; Boehme, 1975). Dvojí hnízdění je podle našich údajů (Grachev, 1983) typické i pro čukara. Z 31 hnízdících ptáků odchycených na hnízdech v pohoří Chulak bylo 12 (38,7 %) samců. Kromě toho bylo možné zjistit, že 8 hnízd patřilo 4 párům ptáků. Pozorování ukázala, že některé páry tvoří 2 hnízda. Snůška v prvním z nich je inkubována samcem, ve druhém – samcem. Samci ulovení na hnízdech byli asi rok staří, to znamená, že se chovu účastnili poprvé. Někdy samci začínají inkubovat již 3-4 dny po snesení posledního vejce do prvního hnízda, kdy samice pokračuje v kladení vajec do druhého. Je možné, že se ve stejnou dobu páří s jiným samcem, a pokud tomu tak je, pak zde čelíme fenoménu částečné polyandrie. Hnízdní úspěšnost čukaře se rok od roku výrazně liší. V pohoří Chulak kolísal v různých letech od 37,8 % (111 vajec v 9 hnízdech v roce 1974) do 62 % (245 vajec v 15 hnízdech v roce 1977).
Hmotnost nově vylíhnutých mláďat je 11–14,65, průměrně 14,5 (n = 56 jedinců). Mezi kuřaty stejného chovu může rozdíl hmotnosti dosáhnout 2,9. Kuřata v tomto věku mají velký žloutkový váček (až 13 % tělesné hmotnosti) a vyvinutou podkožní tukovou tkáň, která přetrvává až do 5 dnů věku. V prvních 2 dnech a některým až ve třetím vaječný zub odpadne. V prvních 2–3 dnech života se hmotnost kuřat snižuje v průměru o 1,2, ale na konci prvního týdne již dosahuje 20,8.
8. den začínají mláďata skákat a létat do výšky 50 cm, 13. den je zaznamenán první klouzání nad svahem na vzdálenost až 15 m. Napajedlo navštěvuje mláďata až od jednoho roku věku. týden. Čím jsou mláďata starší, tím častěji navštěvují napajedla.
Ve většině případů je na snůšce jeden dospělý pták, ale často se vyskytují případy, kdy jsou dva (v průměru 26,4 % schůzek snůšky v Kazachstánu – od 9,5 do 29,8 % v různých letech). Lze předpokládat, že taková odchovna představují snůšku snůšek při dvojím hnízdění. Někdy ve sjednocených chovech můžete najít kuřata různého věku a také skupiny 4–6 dospělých ptáků z řad těch, kteří se nezúčastnili inkubace a dočasně se připojili k hnízdům.
— Návrat k popisu druhu Keklik | Svazek 2
Mezi skalnatými svahy a hlubokými roklemi Kavkazu, Altaje a dalších horských oblastí je často slyšet hlasitý podivný zvuk „kek-kek-kek“, který se šíří na stovky metrů. Tento znělý hlas patří nádherně opeřenému ptáčkovi z čeledi bažantovitých, který nese legrační jméno keklik nebo kamenná koroptev.
Vlastnosti a stanoviště ptáka keklik
Keklik – pták malý ve srovnání se zbytkem rodiny. Dospělý jedinec váží od 300 do 800 g, s délkou těla 35 cm a rozpětím křídel asi 50 cm.
Asijský košíček, nejběžnější druh kamenné koroptve, má velmi krásné šedožluté opeření. Ze středu červeného ostrého zobáku prochází očima kontrastní černý pruh, zavírá se u krku a tvoří náhrdelník. Peří uvnitř tohoto zvláštního prstenu je světlejší než zbytek opeření, má barvu pečeného mléka.
Křídla, ocas, břicho, hřbet – šedo-béžová, někdy s lehkým narůžovělým nádechem. Boky kekliku jsou lakovány světlou, téměř bílou barvou, s příčnými tmavě hnědými pruhy. Malé černé oči jsou shrnuty v jasně červené – to dokončí neodolatelný obraz. skalní koroptev.
Na fotce je ptačí keklik nebo kamenná koroptev
Samice jsou skromnější velikosti a nemají na tlapkách ostruhy. Tito ptáci čítají 26 druhů, které se liší především stanovištěm a mírně zbarvením.
Keklikové žijí ve střední Asii, na Altaji, v pohoří Kavkaz, na Balkáně, v Himalájích, v severní Číně. koroptve preferují horské svahy s nízkou vegetací a mohou stoupat poměrně vysoko – až 4500 m nad mořem.
Povaha a životní styl ptáka keklik
Keklikové vedou sedavý život, pomalu se pohybují buď nahoru nebo dolů po svahu, v závislosti na ročním období. Stejně jako kuřata nemají koroptve příliš v oblibě létání, i když jim to docela jde.
Let kekliku je charakterizován střídavými údery křídel a krátkými obdobími stoupání, takže pták může překonat vzdálenost asi 2 km. I když je na cestě kekliku překážka v podobě větve nebo kamene, přeskočí ji, ale nevzlétne.
Keklik je extrémně zřídka viděn létat, dává přednost útěku nebo se maskuje před nepřáteli
Cítí nebezpečí, kekliky se snaží uprchnout, obvykle po svahu, pak v případě nouze stále vzlétnou. Zachytit na fotce keklik letící nad zemí je dost problematické.
Kamenné koroptve jsou velmi upovídané. Hlas kekliku, v oblastech, kde žijí, je slyšet od časného rána, kdy ptáci provádějí jakési volání a komunikují se svými druhy.
Jsou aktivní v ranních a večerních hodinách, čekají na polední horko ve stinných houštinách a užívají si písečné koupele, aby se zbavili parazitů. Keklikové tráví všechny své bdělé hodiny procházkou po skalnatých svazích při hledání potravy a u napajedla, přičemž často mluví se svými příbuznými s hlasitým charakteristickým chichotáním.
Výživa kekliku
Koroptve kamenné se živí převážně potravou rostlinného původu, a to: obilím, pupeny keřů a nízkých stromů, bobulemi, trávou a všemožnými kořeny a cibulemi rostlin, které krátkými tlapkami vyhrabávají ze svých pozemků. Malá část stravy keclikov – Jedná se o hmyz: všechny druhy brouků, housenky, pavoukovci.
Zima je pro kekliky nejtěžším obdobím, kdy se pod sněhovou pokrývkou těžko hledá potrava. V chladném období se snaží zůstat na jižních svazích hor a často sestupují do údolí, kde jsou podmínky pro přežití méně náročné. Ve zvláště zasněžených zimách mnoho ptáků jednoduše umírá kvůli nedostatku potravy, aniž by čekali na jaro.
Reprodukce a délka života kekliku
S příchodem jara začínají kecliky období rozmnožování. Popis cupcaku při pářícím tanci je těžké vyšperkovat. Samci na leku vydávají hlasité výkřiky „kok-kok-kok, ka-ka-ka, kliiii“, čímž přitahují pozornost budoucí partnerky.
Při takovém výkonu peří na krku samce trčí, tělo je natažené dopředu a mírně nahoru. Dále současný keklik začíná kroužit kolem samice se spuštěným krkem a křídly.
Na fotografii cupcake s kuřátkem
Dost často dochází mezi kekliky k vážným rvačkám, v jejichž důsledku musí poražený postoupit svá práva vyvolené samici. Pro hnízdění koroptví jsou voleny skalnaté oblasti s nízkými křovinami a dobrou viditelností, preferovány jsou jižní, jihovýchodní a jihozápadní svahy. Nezbytnou podmínkou pro hnízdiště je blízkost nádrže: řeka, potok, jezero.
Samice udělá v zemi malou prohlubeň, pak oba budoucí rodiče zakryjí hnízdo trávou, suchým listím, tenkými stonky a větvičkami. Podle různých zdrojů snůška obsahuje 7 až 22 vajec, světle plavé barvy s malými hnědými skvrnami. Kazašští vědci zjistili, že keclikové mají dvojitou snůšku, kdy samice sedí na jednom hnízdě a druhé inkubuje otec rodiny.
Je zvláštní, že během inkubační doby (23-25 dní) pustily kamenné koroptve člověka velmi blízko k hnízdu, byly případy, kdy samice nevstala, i když se ji pokusila pohladit.
Na obrázku je asijský kelik
Líhnutí všech mláďat ve snůšce probíhá téměř současně, maximální interval od prvního do posledního je 6 hodin. Nezávislost mladých kekliků stojí za závidět – již 3-4 hodiny po opuštění vajíčka, sotva vyschnou, mohou následovat dospělé.
Hnát většinou doprovází jeden pták, který mláďata chrání před nebezpečím a učí je hledat potravu. V případě náhlého ohrožení dospělá koroptev předstírá zranění a odvede dravce co nejdále od mláďat.
Strava mladých zvířat sestává většinou z potravy živočišného původu, tedy ze všech druhů hmyzu a měkkýšů. Na 2 týdny se jejich hmotnost zdvojnásobí, ve 3 měsících se neliší růstem od dospělých.
Na fotce je hnízdo kekliku s mláďaty
Mladé koroptve jsou velmi citlivé na nízké teploty a při prudkém nachlazení může uhynout celý plod. Právě vysoká úmrtnost dospělých ptáků v zimě a mláďat v chladných létech vysvětluje schopnost kamenných koroptví zařídit si dvojitá hnízda pro zachování populace.
Koroptví maso bylo proto ceněno ve všech věkových kategoriích lov kekliku se nyní provádí. Jedná se o poměrně pracný proces, protože tito ptáci jsou velmi opatrní a čekání na správný okamžik trvá hodiny. Populace koroptví však v některých oblastech poměrně výrazně poklesla v důsledku barbarského způsobu chytání do nástrah.
Za zmínku stojí fakt, že kamenné koroptve jsou v zajetí dokonale chovány. Například v Tádžikistánu a Uzbekistánu jde o staletou tradici. Aby pastýři vychovali ochočeného ptáka, chytali v horách dvoudenní kuřátka a přinášeli je domů v jejich ňadrech. Domácí keklik chován v kleci utkané z vinné révy a krmený kobylkami, obilím a zelení.
Kekliky doma často produkují potomky. Nejsou náladoví na podmínky zadržení a rychle si zvyknou na lidi. Chov keclíků praktikována v průmyslovém měřítku po celém světě.
Ptáci jsou ceněni pro své světlé opeření, příjemné bublání a snadnou péči. Ve voliéře nebo kleci se keklik může dožít až 20 let, ve volné přírodě je toto období mnohem kratší – průměrně 7 let.
