Topinambur neboli hliněná hruška je jednou z nejzajímavějších a nejvšestrannějších zemědělských plodin. Zažila vzestupy i pády, ale vědci věří v její budoucnost.
Předností topinamburu je opravdu nespočet. Je to dobrá potravinářská rostlina, která může v případě potřeby nahradit i brambory. Roste dobře v jakýchkoli půdních a klimatických podmínkách, není téměř náchylný k chorobám a nebojí se žádných škůdců. Na jednom místě se topinambur i bez jakékoliv péče dožije až 40 let. Z každého metru čtverečního můžete získat až 5-6 kg hlíz, které jsou z hlediska vitamínů a živin lepší než brambory.
Vlast – Severní Amerika
Jeruzalémský artyčok je považován za jednu z nejstarších pěstovaných rostlin v Severní Americe. Indiáni ho používali ve všech oblastech svého života: jedli, léčili se, krmili zvířata, používali ho jako palivo a na stavbu domů.
Kmen Irokézů žijící poblíž Velkých jezer nazval hliněnou hrušku „Jeruzalémský artyčok“, což v překladu znamenalo „sluneční kořen“. Podle místních obyvatel obsahovaly plody jeruzalémského artyčoku neuvěřitelnou sílu, díky které byli muži kmene silní nejen na těle, ale i na duchu a ženy zůstaly mladé, krásné po dlouhou dobu a rodily zdravé a silné děti. Pomocí speciálních léčivých nálevů z topinamburu podle pokynů místních léčitelů si válečníci zranění v boji nemohli nevšimnout, jak se jejich rány hojí mnohem rychleji. Proto jej považovali za „dar od boha slunce“ a potvrdili to v jeho jasně žlutých „slunečních“ květenstvích.
V Evropě
Jedním z prvních Evropanů, kteří věnovali pozornost jeruzalémskému artyčoku, byl francouzský cestovatel Samuel de Champlain, který na počátku 17. století prozkoumal severovýchodní pobřeží dnešního území Spojených států a Kanady. Při jedné ze svých výprav navštívil irokézskou vesnici v oblasti Velkých jezer a ochutnal podivné hlízy s neobvyklou a příjemnou chutí. Byl to on, kdo přivezl hliněnou hrušku do Evropy.
V 17. století se topinambur začal rychle šířit do nových míst. Oblíbili si ho zejména obyvatelé Anglie, Francie, Holandska a Belgie. Tento produkt byl žádaný jak na královských večeřích, tak na stole obyčejných rolníků. Triumf však netrval dlouho: už v 18. století byl kvůli masivní distribuci brambor přivezených conquistadory z Jižní Ameriky odsunut topinambur na vedlejší roli.
V Rusku
Existuje několik verzí, jak se topinambur dostal do Ruska. Někteří autoři tvrdí, že se k nám dostal ve druhé polovině 17. století, za vlády r Alexej Michajlovič Romanov, od Francie přes Německo a pobaltské státy. V té době byla hrušeň hliněná známá mezi úzkým okruhem lidí zabývajících se léčitelstvím a používala se jako výhradně léčivý produkt. Už tehdy objevili léčitelé mnoho receptů a metod využití topinamburu jako léku na mnoho nemocí. Ke kulinářským účelům se začal používat až na konci 18. století, kdy jeho móda v Evropě již pominula. Objevení se takového soupeře, jako jsou brambory, tento proces zpomalilo.
Existují další verze pronikání topinamburu do Ruska. Podle jednoho z nich se k nám dostalo přes Archangelsk a podle druhého jižní cestou z Balkánu přes Rumunsko, díky čemuž se na jihu plodu říkalo „Volosh tuřín“. Mimochodem, na Donu se dodnes na některých místech jeruzalémský artyčok nazývá tuřín, i když bez definice „Voloshskaya“. A někteří tvrdí, že hliněná hruška k nám přišla z Číny, a proto ji Kazaši nazývali „kita kartoshkasy“ (čínský brambor).
Ať je to jakkoli, vědci nacházejí stále více důkazů o blahodárných vlastnostech topinamburu. Nikdo mu neodepíše. Naopak, tato kultura začala zažívat nový vzestup na piedestal.
Blahopřejte svým blízkým ze stránek novin „AiF. V zemi”! Vyplňte pohlednici do 18. prosince – nejlepší blahopřání zveřejníme v novoročním vydání.
